Edgar Allan Poe: Život a smrt geniálního šílence

"Stojím, kolem bouře řve, na břehu, jejž příboj rve, v dlani svírám zajatá, zrnka písku ze zlata. Hrst! Však ztratí se jak stín mezi prsty do hlubin a já slzím - slzím, sním! Bože, což je nelze mít, pevněji je uchopit? Bože, což v zlých příbojích neuchráním jedno z nich? Vše, co je, či zdá se jen, Je jenom sen a ve snu sen."

K 203. výročí  narození amerického básníka, spisovatele, zakladatele hororového žánru a prvního tvůrce detektivních povídek, jsem se rozhodla věnovat alespoň trochu toho mála, co mám - toť svůj čas - k tomu, abych mohla vyjádřit svoji obrovskou úctu jednomu z největších a nejcharismatičtějších literátů všech dob. Člověku, který žil svůj život vášnivě, svobodně a nezávisle. Člověku, jež neznal pravidla a zákony společnosti. Člověku, který měl svůj vlastní dechberoucí svět plný barev, blaženosti , krásy, ale i těch nejtemnějších a nejzrůdnějších výplodů, jaké může vytvořit jen chorá, labilní mysl šílence. Osobnost, jež byla ztělesněním toho opaku, než za kterým se moderní společnost odjakživa honila a stále dokola honí, ve svém začarovaném bermudském trojúhelníku, ze kterého není cesty zpět.

Byl to sirotek. Jeho otec trpěl silným alkoholismem už v té době, kdy ještě nebyl malý Edgar na světě. Jednou prostě odešel a k rodině se třemi hladovými dětmi se už nikdy nevrátil. Matka zemřela velmi mladá - ve 24 letech na tuberkulózu. Edgar měl však relativně větší štěstí, než jeho dva sourozenci. Ty postihl mnohem krutější osud – malá sestra Rosalie byla těžce mentálně retardovaná a bratr William po vzoru svého otce taktéž propadl těžkému alkoholismu, který mu předčasně ukončil život.  Edgar se dostal do sirotčince, odkud si ho adoptovala rodina bohatého obchodníka Allana.  Mladý Allan Poe začal navštěvovat univerzitu, avšak stejně jako jeho otce a zesnulého bratra ho brzy dohoní skrytý démon jejich prokleté rodiny - alkoholismus.  Alkohol a opiáty ho pronásledují takřka do konce života a stávají se pro něho vším tím, o čem později zoufale píše – ztělesněnou noční můrou.

Alkohol a drogy – spouštěcí mechanismus Edgarových delirických stavů, psychických problémů, depresí a paranoidních vidin. Nezachránila ho ani vojenská služba, ze které byl pro špatnou disciplínu vyhozen, ani milostný vztah s jeho třináctiletou sestřenicí Virginií, kterou hluboce miloval, ani obrovský úspěch prvního díla – básně Havran.  Žil v bídě a psal v pološílených stavech, které si naschvál umocňoval uměle vytvořenými látkami. Vytvářel si svůj vlastní svět plný násilí, zla, smrti a psychopatických myšlenek – utvářel si jakýsi myšlený oxymoron na společnost, nechtěl přijímat její konvence a svět nechtěl přijímat jeho. Schopnost hledat ve všem ošklivém nenaplněnou krásu bylo to jediné, co drželo jeho bídný život nad vodou. To však nemohlo fungovat věčně a v roce 1849 byl E. A. Poe nalezen mrtvý, usprostřed chodníku, sám, bez přátel, bez úcty.

Ačkoliv žil takový život jaký žil, místo toho aby byl po své smrti zavržen, odsouzen a zapomenut, odkaz jeho díla se s lidmi táhne jako nekončící nit už po staletí, až do současnosti. Svou osobností inspiroval mnoho pozdějších autorů, básníků a spisovatelů. Stal se praotcem prokletých básníků, kteří se jeho filozofií nechali unést a vztáhli si ji na sebe a svá díla. Poe zpestřil svět právě tím, co svět akutně potřeboval - dávkou fantazie, vymyšlenými příběhy a neuvěřitelně volným a svobodným myšlením. Dokázal, že by lidé občas měli opustit své pečlivě vyšlapané cestičky a vzpomenout si, že existuje i něco tak krásného, jako je představivost a vnitřní tužba, kterou má každý člověk v sobě a kterou si přeje někdy naplnit. V jeho díle nevidím pouze krásu - vidím v něm poselství. Otázka zní: Je pravda, že se někdo takový narodí jenom jednou, či je šance, že by nám v současné době byl někdo schopný ukázat směr, kterým by se lidstvo dokázalo posunout, ač o kousek, ale přece jen, dál? Moje odpověď zní:

Never more.

Zdroje: http://cs.wikipedia.org/wiki/Edgar_Allan_Poe