Smrti a jiné komerční události

Zemřel vám někdy někdo blízký? Znáte ten pocit, kdy vám připadá, jako by vás vlastní myšlenky obklopovaly jako hustá neprůchozí mlha, dusily vás a vy neměli kam utéct? Myslíte si, že horší už to být nemůže? Může.  

Protože žijeme v moderním století (a moderní století si žádá moderní činy) dávno mě přestalo překvapovat, co všechno se může stát populárním. Jako to kdysi byly šaty, hudba a posléze technologie, nyní je člověk všemi těmito věci doslova zahlcen a už mu zdaleka nepříjdou tak atraktivní, jako tomu bylo dříve. Jenže co teď? Na co jen bychom se my, lidé, mohli upnout, abychom vytvořili novou vlnu šílenství a vrátili se tak do starých kolejí, ačkoli všechny materiální věci dávno zevšedněly a ztratily tak svůj třpytivý trůn na samotném vrcholu zámku zvaném Sláva? Ač zní odpověď na tuto otázku jako patologický výmysl psychicky nestabilního člověka, stačí jen otevřít noviny a projet si nekrology. Pak už se jen rozhodněme, na jakého (právě zesnulého) člověka zaměříme všechen svůj volný čas, který bychom -za normálních okolností- strávili třeba dloubáním se v nose.

 Michael Jackson, Amy Winehouse, Whitney Houston nebo Václav Havel – nejspíš by se tyto osobnosti velmi divily, kdyby na vlastní oči viděly, jaké aféry a zlá slova dokáže jejich smrt vyvolat. Nezáleží na tom, čím se proslavili – záleží na tom, že právě zemřeli. Ještě donedávna jsem si myslela, že největší projev úcty k zemřelému se kupovat nemusí – myslela jsem, že ticho nic nestojí. Změnila jsem na to názor. Ticho je luxus, který si můžou dovolit jen ti nejobyčejnější. Na ty méně šťastné se řve. Řvou lidé, jak jsou hrozně nešťastní, řvou média a odkrývají podrobnosti o příčině smrti. Regály v obchodech se prohýbají pod horami životopisů, dokumentů a životních příběhů – na které by se doteď prášilo, kdyby byli tito lidé ještě naživu. Lidé pořádají hromadné sešlosti, na kterých si povídají, jak moc jim onen člověk vlastně chybí a jak moc byl úžasný. Jejich písničky začínají hrát v každém druhém baru, jejich slova začínají znět na každém druhém rohu. Vznikají po nich ulice, města, letiště. Michael Jackson by byl určitě velmi rád, kdyby věděl, kolik lidí ho „ve skutečnosti“ obdivovalo a poslouchalo od svého ranného dětství. Možná by měl taky radost, kdyby věděl, že pohrdání, posměchy a urážky na jeho osobu v době jeho života vlastně „nic neznamenaly“ a byly projevem skryté lásky fanoušků, jak k jeho osobě, tak k jeho hudbě. Možná by ani nepochopil, proč někteří lidé čekali jen na jeho smrt, aby to mohli projevit. Zní to sarkasticky? Co je v této populární vlně vlastně sarkasmus?

 Není to třeba i to, že se budeme jednoho dne pohybovat ve Václav Havel Airport Prague, kdežto samotný bývalý prezident se celý svůj život pohyboval na Ruzyni?

 Tématem Václava Havla se dostáváme k dalšímu zvrhlému trendu v této oblasti, který však zdaleka není tak „příjemný“, jako tomu bylo u krále popu Jacksona. Každý, kdo žije v této zemi by měl znát historii v kontextu s panem Havlem. Každý člověk vlastní hlavu a názor (nebo v to spíš doufám) existují i takoví lidé, kteří s tímto mužem nikdy nesympatizovali. Nebavme se ale o tom, proč tomu tak je. Nebuďme bílí ani černí. Pojďme se na to podívat z té třetí strany. Ta třetí strana, je strana lidská. Ten člověk, zdůrazňuji slovo člověk, zemřel, ale i přesto někteří lidé nedokázali udržet svůj inteligenční kvocient na uzdě a nestyděli se tahat na povrch jeho minulost, hrabat se v ní jako slepice ve zrní a lhát, očerňovat, vyčítat. Kolik zlých slov padlo ještě předtím, než se vůbec konal pohřeb? Možná bychom si měli uvědomit, že ani jeden z výše jmenovaných není pouhý obraz na stěně, či plakát v Top Dívce. Příjde vám to hrozné a myslíte si, že horší už to být nemůže?

 Bohužel, na tomto světě neexistují pouze smrti,jejichž důvodem je nemoc, drogy či stáří. Jsou i věci, které by se nikdy nemusely stát, kdyby v tom nefiguroval někdo další. Pokud nějakou takovou situaci mediálně nafouknete, jak je tomu dobrým zvykem, dostanete třetí případ, o kterém bych se chtěla zmínit a bohužel ten nejhorší. Když v roce 2010 zmizela devítiletá Anna Janatková, média se toho chytla jako tonoucí stébla trávy. Ovšem za špatný konec. Tím, že bylo odhaleno téměř vše, co jen odhaleno mohlo být, se spustila vlna diskuzí a kybernetických emočních výlevů. Čím víc byl případ rozmazáván a řešen, tím absurdněji to působilo a ke konci se kreativní lidské hyeny neostýchaly vytvářet vlastní koláže a vtipy, kterými spamovaly sociální sítě. Že měla ta dívka nějaké rodiče, bylo jí pouhých 9 let a musela si vytrpět neskutečně mnoho bolesti předtím, než zemřela? Co nepíší noviny, to přeci není pravda!

Zemřel vám někdy někdo blízký?..