Sluneční stát třetího tisíciletí

Po delší odmlce jsem se rozhodla opět psát. Tentokrát však opustím svůj vlastní zvyk zásadně nekomentovat společensko – politické události současnosti a risknu něco citlivějšího.

Protože se má dnešní úvaha bude dotýkat přímo těkavé bomby mezi nejaktuálnějšími tématy dnešní doby, přemýšlela jsem, zda-li mám nechat uzavřenou diskuzi. Nakonec ji přece jen povolím, ačkoliv  zkušenosti praví, že mnoho lidí, diskutujících pod různými internetovými příspěvky, disponuje tendencí blábolit „nesmysly“ (opravdu velký eufemismus), jejichž vnímání ze mě dělá stále většího a většího misantropa. Nebudu však na žádné komentáře reagovat. Důvod je prostý -  moje čisté vědomí toho, že žádný názor na světě nemůže být naprosto objektivní a uspokojivý pro všechny. Neexistuje to, stejně jako neexistuje naplnění takového toho strašně barevného utopistického (ale hezkého!) billboardu s nápisem Kéž jsou všechny bytosti šťastny. Už jenom historka o tom, jak známý míjel tento billboard a pod ním tlačil týpek Felicii a nadával, mluví sama za sebe. To je to, proč zůstane tento článek konstatováním mého postoje bez spekulací a odpovědí z mé strany,  nikoli mnou direktovaným kroužkem blábolů a základním hnojivem pro šíření slov mudrců a zlých jazyků. A lichotky mi můžete posílat poštou.

Nikdy jsem nepatřila mezi ty lidi, kteří rádi vehementně prosazují svoje politické názory. Mnozí by mi však mohli argumentovat, že člověk, který nerad veřejně publikuje svá stanoviska k aktuálnímu nebo společenskému dění, zřejmě ani nepíše blogy se svými stanovisky k aktuálnímu nebo společenskému dění. To je všechno samozřejmě logické, ovšem dovolte mi na začátek konkretizovat jednu skutečnost. Vše, co jsem doposud napsala a zveřejnila, se týkalo vypozorovatelných společenských jevů zasahujících pouze do užší roviny, do oblasti mezilidských vztahů, pokud bychom to mohli takto nazvat. Zde totiž uznávám prezentaci vlastních postojů za adekvátní, poněvadž jsou zde názory osobní, tudíž subjektivní, žádány a akceptovány a to právě z toho důvodu, že se jedná o společenský dort smíchaný především z psychologie, sociologie a filozofie – tedy z věd, založených na spekulaci a pozorování okořeněných kapkou doopravdické vědy. Existuje však ještě jeden druh společenského dortu, který se skládá (kromě výše zmíněných) také z historie, politologie, mezinárodních vztahů, religionistiky, ekonomie a mnoho dalšího. Už jen z této metonymie je více než jasné, že upéct dort podle druhého receptu nebude pro lajky nic jednoduchého a výsledek se kvalitou také nebude moci úplně pochlubit. Přesto to však všichni bez ostychu dělají. Ale k tomuto se vrátíme níže.

Ti bystřejší už postřehli, jakou skutečnost mám v plánu komentovat. Témata vášnivých diskuzí krouží kolem islámu, muslimů, islámského státu, kvót, uprchlíků. Česká republika je rozdělena na dvě skupiny. Ta první brousí nože, schovává ženy a děti, holí hlavy a vyráží do války. Uprchlíci přepadávají přes horní části provizorních ochranných zdí jako zombíci ve filmovém zpracování Světové války Z, stavějí se jeden druhému na ramena (jak ti rodiče studentů v Indii onehdy), aby dosáhli na úroveň okna našeho pokojíčku v pátém patře a viděli nám do talíře, jestli nemáme k veřeři vepřový řízek. Druhá skupina věří v dobro všech tvorečků na planetě Zemi, ve svém volném čase vytváří koláče z bahna, cukru a okvětních lístků pro své motýlí přátele a vždycky bude optimisticky míchat zelenou, pivo, banánový kefír, škvarky a okurkový lák dohromady, i když se po tom už pětkrát předtím pozvracela. Právě nedostatek objektivity, která pramení z vytvořeného umělého strachu nebo naopak euforického altruismu, bych si dovolila jmenovat českým problémem nejaktuálnějším. Pokud totiž nebude prvně vyřešeno toto, rozumné vyřešení problematiky imigrace muslimů na území Evropy zůstane snůškou dohadů profesorů působících na univerzitě Hospoda u Kočáru a podobně.

Toto téma je obsáhlou záležitostí a chtěla bych-li být naprosto korektní, musela bych znát naprosto všechny aspekty, souvislosti a kontexty. Bohužel i přes mé snažné prosby a ochotu mýt na brigádě pozvracené podlahy od opilých adolescentů, mi tyto vědomosti Bůh nenadělil, proto (a pro lepší orientaci vás, čtenářů) teď pouze suše okomentuji dvě věci, které si myslím, za kterými si stojím.

1.Hysterie kolem zlých muslimských imigrantů je davovým šílenstvím – opravdu by tu někdo potřeboval sprchu, ale pěkně ledovou

Je pár věcí, které nikdy v životě nepochopím. Patří mezi ně mimo jiné teorie relativity a ostatní lidé. Proto si nedokážu vysvětlit, jak je vůbec možné, že se z osobnosti, kterou každý jedinec bez výjimky je, stane ve skupině lidí něco jako Ralph Wiggum, který přiblble říká: „Jednou jsem se dloubal v nose, až mi tekla krev“. Patří sem především výše zmiňovaná první skupina lidí, nazvěme ji třeba: Ti, kteří hrozně zbrojí. Jsou to cizí lidé, ale i mí přátelé, kteří jsou ve skutečnosti vlastně hrozně fajn, ale v ten moment, kdy si uvědomíte, že se jejich publikované názory rodí převážně z pravicových a bulvárních článků, že jejich vlastenecká aktivita spočívá ve sdílení událostí typu: „Zbavme se muslimů! Ženy, pojďte do ulic nahé!“, trochu posmutníte a řeknete si, jak je škoda, že zrovna tenhle v pohodě člověk, se kterým jste si tenkrát docela dobře pokecali u piva, má tu drzostšířit takovéto mediální bludy a ještě je vydávat za své pravdy. Ano, právě jsem to nazvala drzostí, protože podle mého názoru je samo o sobě papouškování nějaké informace dosti opovážlivou záležitostí, natož papouškování informace nepodložené a evidentně (což je mnohokrát poznat už ze samotného názvu webu) účelné neboli propagandistické. Zrnko zamyšlení bych přála těm, kteří sdílejí citaci z Koránu, ve kterém podle zdroje stojí, že „nemuslimové nemohou proklínat muslimy a hanit je, ale muslimové to mohou ostatním dělat“. Jako Korán jsem nečetla, ale něco mi našeptává, že to je dost cool způsob stanovení pravidla islámu na bichli z roku 651. Lidi bez polykání hltají informace z pochybných médií a to jim pro imaginární doktorát z politologie stačí. Není to o názoru, je to o soudnosti. Je to o uvědomění si toho, že strach má velké oči, že existují manipulátoři a citoví vyděrači, kteří se vydávají za odborníky, že zprávy z různých médií nejsou informace tesané do skály na hoře Olymp, že sakra existoval nějaký Sokratés, který řekl: Vím, že nic nevím a není náhodou ani čísi blahoskonnou rozverností, že je mimo jiné proto dosud zvaným nejmoudřejším filozofem v historii lidstva.

2.Multikulturalismus neexistuje

Druhým mým skromným názorem jest odvážné tvrzení, že multikulturalismus neexistuje. Tedy neexistuje, pokud bychom to měli vzít úplně do nitra tvrzení. Samozřejmě, že může žít více národů na společném území, jeho členové se mezi sebou mohou přátelit, milovat a množit. Tato sféra multikulturalismu je reálná, funkční a sympatická. Sama jsem fascinovaná odlišnými kulturami a láká mě je poznávat a navazovat s nimi kontakty. Pokud jde o jedince, je podle mého míchání různých národností (mimo jiné také vlivem globalizace) přirozenou záležitostí a není na něm nic špatného. Můj názor se však týká dokonalého multikulturalismu, který je podle mnoho lidí (internetově zvaných jako „sluníčkáři“ - předpokládám, že název vznikl podle utopistické knihy T. Campanelly „ Sluneční stát“ - na který mimochodem odkazuje název tohoto článku, ale jistě to nevím, jen mě to teď napadlo) řešením nebo jakousi pomocí stmelit rozházené světy 21. století do jednoho obrovského duhového státu. Protože jsem člověk, který vyrůstal doslova roztrhán na pomezí dvou zcela odlišných kultur, vidím tuto skutečnost trochu víc prakticky. Lidé, kteří jsou na něco od pradávna zvyklí, nikdynedokážou vstřebat a milovat odlišné tradice a zvyky celým svým srdcem. Můžou si je oblíbit, můžou je tolerovat, ale nikdy v ně nesrostou, nevzdají se svých tradic na úkor tradic „těch druhých“, nebudou jim připadat automatické a přirozené, pouze naučené. Toto platí u hostitelů i návštěvníků. Pokud dojde ke generační obměně na území hostitelského státu, je větší pravděpodobnost, že se děti původních cizinců sžijí s novou domovinou, je reálné že ji budou milovat a ctít jako domovinu vlastní. Ovšem vědomí vlastního původu nikdy nezanikne na úkor vlastního sociálního zařazení a tudíž zde bude vždycky existovat tendence každého určitým způsobem bránit „to svoje“ a s ní také pravděpodobnost mezinárodních, mezináboženských, mezitradičních konfliktů. S ohledem na to, kolik národností, náboženství, zvyků, tradic, historických událostí jednotlivých zemí, zákonů nebo rituálů na světě existuje, je pro mě představa dokonalé kombinatoriky každého prvků opravdu absurdní myšlenkou.

Už snad budu končit. Opravdu není náhodou, že jsou to dvě konstatování z výše zmiňovaných rozdílných protipólů pohledu na věc. Dobře jste si všimli, že jsem nezmínila (a ani nikdy nezmíním) své stanovisko k problematice přijímání uprchlíků do zemí EU. Popravdě, jak jsem výše uváděla, necítím se být zatím tak dobrou kuchařkou na to, abych si troufla uvařit ten druhý metonymický dort. Podle mě je to totiž záležitost hodná dlouhodobého bádání, zkoumání, záležitost teoretická i praktická, která se neobejde bez vyšší vzdělanosti (ale nemyslím tím obor etymologie). Tak jako mince, i všechno kolem nás má dvě strany a proto není možné zatvrzele lpět pouze na jedné z nich. To jsem se teď snažila alespoň namátkou nastínit a bylo by mi ctí, kdybych alespoň někomu touto úvahou vytvořila objektivní hrací pole v rozhodnutí, jestli to nakonec bude Panna nebo Orel. Protože právě stát s takto uvažujícími lidmi by byl pro mě onen ideální Sluneční stát třetího tisíciletí.